INFORMACE O PLEMENI
VZNIK PLEMENE Už od pradávna vybírali lidé zvlášť vhodné psy pro nejrůznější účely. Spářili například dva rozdílné lovecké psy, z jejich potomstva opět spářili ty nejvhodnější, až se v této linii ustálila vlastnost "dobrého loveckého instinktu". Během doby specializovali tito staří chovatelé své psy na určité úkoly. Brzy tak vznikla "plemena", lépe řečeno ustálené linie vhodné pro lov, jako psi hlídací nebo psi pastevečtí, či psi tažní vhodní pro přepravu nákladů. Vznikla plemena zvlášť vhodná pro nejrůznější práce.
I náš současný pes má vrozeny úkoly, které mu člověk od pradávna určoval, které však ovšem často zeslábly, když se ze psa stával rodinný mazlíček. Proto je např. ještě dnes obtížné pustit chrty z vodítka. Své původní povolání, tj. štvaní zvěře, mají ještě v krvi. Výchova však může všechno změnit. Známe-li původní určení psího plemene a s ním spojené potřebné vlastnosti, můžeme porozumět chování psů a účinně je ovlivňovat.
Abychom porozuměli podstatným vlastnostem našeho amerického stafordšírského teriéra, musíme se přesněji podívat na obě původní plemena - na buldoka a teriéra. Původní anglický buldok vyšlechtěný počátkem 19. století byl smělý, nebojácný pes silného a svalnatého těla s mohutným svalstvem a silnými čelistmi. Byl vyšlechtěn, aby kousal po buldočím způsobu při krvavém "sportu", při kterém pes musel napadnout a zastavit býka a zůstat pevně zakousnut do jeho mulce. Všechny vlastnosti tohoto bojovného buldoka nacházíme u psů, jejichž tělesná stavba se podobá stavbě dnešního amerického staforda.
Druhým zakladatelem plemene byl teriér, mínění na původ tohoto plemene se však rozcházejí. Všeobecně se má za to, že k buldokovi byl přikřížen bílý anglický teriér. Protože však člověk chtěl vyšlechtit "bojovného" psa, vhodného pro čím dál tím oblíbenější psí zápasy, bylo snad ke křížení použito nějaké rvavější plemeno teriéra, možná foxteriér. Anglický bílý teriér totiž není považován za nijak zvlášť statečné plemeno.
Spojením vlastností buldoka a teriéra vzniklo plemeno sjednocující sílu, odvahu a zarputilost buldoka s útočností, rychlostí a ostrostí teriéra. Spojilo energii a mohutnost buldoka, bylo však obratnější a hbitější. Tento kříženec se výtečně osvědčil při psích zápasech. Díky mnohaletému výběru v aréně získalo nové bojové plemeno, ze kterého byli k chovu vybíráni vždy jen vítězi, velmi rychle pověst výtečných bojovníků.
V každém případě nám musí být jasno, že staford vděčí za své charakterové vlastnosti původnímu pitbulovi. Jen díky jemu máme dnes tohoto znamenitého psa. Amstaf je velice smělý pes, přičemž však nesmíme zaměňovat smělost s útočností! Ve skutečnosti je jeho smělost opravdovou, důstojnou a klidnou schopností odhadnout správně nebezpečné situace a přiměřeně na ně reagovat. Staford má vysoký práh citlivosti, stěží jej můžeme vyvést z klidu, a proto je vysloveně příjemným společníkem člověka. Díky psím zápasům tak vznikl pes, který je schopen rozhodovat se nezávisle na člověku a přitom je neobyčejně inteligentní. Dovede rozlišit opravdové ohrožení od domnělého nebezpečí a nepotřebuje žádný zvláštní výcvik k tomu, aby v ohrožení bránil svého pána.
Jeho tvrdohlavost však při výcviku nelze vždy snadno překonat. To ovšem vůbec neznamená, že jej nelze řádně vychovat. I když pitbul patřil k srdnatým bojovníkům s jinými psy, byl zároveň velmi dobrým a věrným přítelem člověka. Ten ostatně musel během zápasů stále znovu a znovu holýma rukama od sebe oddělovat rvoucí se psy. Pokud byli tito psi útoční vůči člověku, byli bez výjimky vylučováni z chovu. Tak se stalo, že právě tento bojovný a rvavý pes je velkým přítelem člověka. Standard amstafa vyžaduje klidného, vyrovnaného psa, který se pro výcvik hodí lépe, než jiní teriéři.
Anatomicky by měl také být někde uprostřed mezi buldokem a teriérem. Z teriéra měl zdědit silný, krátký hřbet, rovné nohy a úzké boky. Zdědil jeho dobře vyvinuté záprstní kosti, dokonalý skus a značnou obratnost. Po buldokovi získal tvar uší, mohutnou a širokou hruď, silnou lebku a čelisti a značně vyvinuté svalstvo.
Tak by ovšem měl vypadat v ideálním případě. Ve skutečnosti ale toto plemeno stále ještě bojuje se zápornými znaky obou plemen výchozích, jindy psi příliš připomínají jedno z obou výchozích plemen. Tak je zde buldočí typ o hmotnosti až 45 kg s vybočenými lokty, předkusem, rozkročenýma nohama a mohutně stavěným tělem. Jeho pravým opakem je typ teriéra, těžký v průměru jen 25 kg. Má dlouhou úzkou mordu, vztyčené uši a slabší kostru. I jeho hruď je slabá a příliš úzká.
Stali jste se šťastným majitelem mladého psa, kterého musíte vychovat v příjemného a snášenlivého průvodce. Každý pes jakéhokoli plemene vyžaduje základní výcvik a vy jako odpovědní majitelé staforda jste povinni vychovat toho poněkud tvrdohlavého tvora tak, aby neohrožoval lidi ani zvířata, tedy aby nebyl nebezpečný, a abyste jej mohli bez problémů vodit kamkoli na veřejnost. Není přece možno ještě "přilévat vodu na mlýn" toho bojovného psa!
K úspěšnému výcviku patří uposlechnutí rozkazů Ke mně!, Sedni!, Lehni!, Zůstaň!, K noze! a Volno!. Mnohem důležitější ale je výchova psa, aby se přizpůsobil svému okolí a náležitě reagoval.
Přirovnání štěněte k nepopsanému listu papíru je naprosto příhodné. Na Vás totiž záleží, napíšete-li tam správný text. Chování dospělého psa závisí hlavně na jeho výchově a socializaci v době, kdy byl štěnětem. Štěně a mladý pes musejí být ve stálém kontaktu s přátelsky se chovajícími psy různých plemen a různého stáří. V ideálním případě byste měli se štěnětem navštěvovat skupinu hrajících si štěňat, s jakými se setkáte například u sportovních svazů a kynologických cvičišť. Nesmíte přitom být příliš citliví. Je to úplně normální, že psíci jsou navzájem často velmi hrubí. Můžete se též setkat s jevem, že si dospělý pes vynucuje na vašem štěněti respekt vrčením a chňapáním. Aby byl výcvik staforda správný, musíme jej seznámit se světem, v němž bude žít. Berte sebou např. štěně po očkování na nákup, jezděte s ním autobusem, vlakem a autem, uvádějte je do nejrůznějších situací. Choďte s ním do městského centra a do míst, kde je hodně lidí. Zvykněte je na kočky, koně, ovce, kozy, prostě na všechno, s čím se bude později setkávat. Naučte je také opatrně a ohleduplně jednat s dětmi.
Když si pořizujete staforda, asi bystě měli před očima neustále mít papír, na kterém je velkými písmeny napsáno slovo, klíč k úspěšné výchově psa: důslednost!
Ten, kdo "pracuje", musí také jíst, a to pochopitelně platí i pro psa. Každý majitel psa dává přednost jiné potravě. Liší se i v názoru, zda je pro psa správnější doma připravené nebo průmyslově vyráběné krmivo.
Průmyslově vyráběné krmivo obsahuje všechny živiny, které pes potřebuje ve správném složení. Jeho předností je, že lze rychle připravit, je na cestách jednoduše praktičtější než doma připravené jídlo. Nevýhodou je, že někteří psi je žerou neradi, a že mnozí odborníci na výživu se právem obávají, že výživa trvanlivým, už ne čerstvým krmivem je oproti přírodním potravinám méně hodnotná.
Rozumným kompromisem je kombinování tohoto hotového krmiva s potravou, kterou doma sami připravíme. Poměr mezi stravou bohatou na bílkoviny a množstvím sacharidů by měl být pro mladého a temperamentního psa zhruba 2:1, v případě klidného staršího zvířete 1:2.
Velmi důležité je rozumné krmení. Nepřekrmujte. Staford by měl dostávat raději méně než moc. Žebra se musejí na jejich kožíšku vždy zřetelně rýsovat! Ještě pár slov k otázce kostí. Snad každý si buď myslí, že pes kosti potřebuje nebo že mu škodí. Nic z toho není pravda! Nadměrné (!) krmení velkými telecími či hovězími kostmi psu v žádném případě neuškodí, ale není to nutné. Při zdravém krmení nejsou kosti nezbytné. Pochopitelně zpevňují skus psa a působí při čištění jeho chrupu. Psa můžeme mimoto takovou kostí zabavit na několik hodin, když jej někdy musíme nechat doma samotného. Musíme jen dbát na to, aby kosti byly tak velké, že pes nemůže ani kousek z nich polknout. To by mohlo způsobit poranění nebo dokonce propíchnutí střev. Měli byste také prohlížet výkaly svého psa. Jsou-li příliš světlé nebo dokonce bílé, pak krmíte kostmi příliš. Pes v tom případě vypuzuje typické bílé výkaly z přemíry kostí v potravě a to může způsobit i ucpání střeva. Nemůžete-li psa z jakýchkoli důvodů krmit kostmi, dávejte mu častěji buvolí kůži nebo hovězí paznehty. Také kůže z oslího hřbetu a prasečí uši mohou pomoci, aby se psu upravil a zesílil skus.
Ještě zásadní poznámka ke krmení masem! Syrové vepřové maso může vést u psa k smrtelným virózám. Když je uvaříme, nebezpečné není. Vařené maso nemůže nikdy škodit.
Americký staford se díky svému přívětivému poměru k dětem za mazlíčka hodí výborně. Roztomilost a mazlivost, kterými se vyznačuje, z něj dělají ideálního psa pro rodiny s větším počtem dětí. Dobře snáší nešikovné a často i poněkud hrubé zacházení, jakým s ním někdy bezděky jednají menší děti. V USA chovají stafordy, aby chránili neposednou mládež a děti. Snad každý musí pochopit, že k tomu se hodí jen plemeno s klidnou povahou a neotřesitelným temperamentem.
Dítě se pak bezpodmínečně musí naučit plně respektovat místo kde pes spí a odpočívá a kde nesmí být rušen. Musíme chlapci či děvčátku také vysvětlit, že nesmí psa rušit nikdy když žere, a že tu psi nejsou proto, aby je děti škádlily nebo dokonce komandovaly. Zvlášť děti určitého věku k tomu mají výrazné sklony.
Když se pes stane členem rodiny už ne jako štěně a paní čeká potomstvo, doporučuje se už v období, kdy končí její těhotenství a dítě se v porodnici narodí přinést domů použitou plenu a tak psa s miminkem předem seznámit. Psi tak prostřednictvím čichu navážou s dítětem první kontakt. Když se paní s dítětem vrátí domů nechá psovi opět očichat použitou plenku a představí mu dítě například slovy "Tak, co to tady máme? To je naše miminko". Není vůbec důležité, co říkáte, důležitý je tón. Když psovi mimoto dovolíte, aby si děťátko pozorně očichal, měl by pochopit, že novorozenec od této chvíle patří do rodiny. Snad ale neuděláte tu dost běžnou chybu a nebudete svého psa kvůli dítěti zanedbávat. Psi mají velice jemný cit na změny ve vašem chování. Měli byste jej naopak vychovávat s miminkem, nechávat jej v místnosti, když dítě krmíte atd. Právě v té choulostivé době by se nemělo vynořit nemilé téma "žárlivost".
Další problém se psy obecně a se stafordy zvláště spočívá v tom, že neuznávají dorůstající dítě za nadřazeného člena smečky. Také pes uznává miminka a malé děti jako mláďata a jedná s nimi jako se štěňaty. Jak dítě roste, ztrácí pro psa kouzlo mláděte a pes je většinou odmítá považovat za nadřazeného tvora. Velice často se tento problém vynoří v době, kdy je dítě v pubertě. Předejděte tomu včas a dejte psu od začátku jasně najevo, že ve smečce zaujímá poslední místo on. Nejde o žádnou ukrutnost nebo utiskování. Psi dovedou ocenit jistotu v přísné hierarchii. Pokouší-li se pes zaujmout místo uprostřed mezi ostatními členy rodiny a dítětem, nesmíte mu to dovolit, musíte jednat. Nejlépe naučíte psa, kde je jeho místo, učíte-li jej zároveň s dítětem. Pod vedením dospělých se společně učí oba - dítě i pes.
Až příliš mnoho psů tohoto plemene si už koupili lidé bez dostatečných informací a většinou psy opět rychle prodali, protože páneček nebo panička nebyli na toho tvrdohlavého klacka připraveni. Každou koupi psa musíte uvážit, vždyť nakonec s vámi bude vaše štěně sdílet společný domov po celých příštích 10 nebo dokonce 20 let!
A koupi staforda byste měli dvojnásobně zvážit! Není to žádný jednoduchý pes. Patří k plemeni, které se muselo vždy a v každé situaci - a často i dnes - samostatně rozhodovat, a to mnohdy i proti vůli člověka. Tato schopnost byla pro dávné bojové psy životně důležitá a staford si ji ve značné míře zachoval.
Vychovat staforda není právě jednoduché. Nikdy nebyl chován pro těsnou spolupráci s člověkem, musel vždy jednat nezávisle. To ovšem vůbec neznamená, že jej nelze vychovat! Je to zcela možné, na svého majitele má ovšem jiné nároky než většina psích plemen. Je třeba, aby jeho majitel byl neobyčejně důsledný, trpělivý a vnímavý.
V situaci kdy např. německý ovčák velkoryse přehlíží nedůslednost svého pána, staford ji obratně využije ve svůj prospěch. Navíc jsou stafordi neuvěřitelně tvrdohlaví, ještě více než pověstný tvrdohlavý osel! Jeho majitel proto musí být opravdu neústupný, musí mít dostatek nápadů a také dostatek humoru. Stafordi totiž zásadně odmítají slepou poslušnost a svého majitele - s oblibou před velkým publikem - někdy záměrně neposlouchají.
Mnohé z metod, které se osvědčili při výchově jiných plemen, jsou v případě staforda v nejlepším případě nepoužitelné nebo dokonce vedou k tomu, že pes každou spolupráci odmítá. Příliš silný tlak vyvolává neodvratný protitlak. A když se pes jednou rozhodne stát tvrdohlavě na svém, není už téměř možné přesvědčit jej o opaku. Odradí-li vás pomyšlení na špinavé psí šlápoty na čistém obleku nebo studený psí nos či jazyk v obličeji, pak staford překypující nepřekonatelným temperamentem určitě není vaším správným společníkem!
Zvláště důležité však je, aby majitel staforda v něm neočekával nějakou "čtyřnohou zbraň", aby se sebevědomě nedomníval, že má "nebezpečného" psa. Proto vám musí být jasno, že staford zásadně každého přivítá. Základní postoj tohoto plemene k člověku je: "Ahoj, rád tě vidím, vítám tě!". Staford není typickým hlídacím psem. Dokonce prý v Americe existují takoví chovatelé stafordů, kteří chovají dobrmany, aby jim nikdo jejich staforda neukradl!
Stejně jak staford vřele miluje svého člověka, tak prudce často nesnáší jiné psy nebo ostatní zvířata. Přesto to však není opravdu "zlý" pes! Jednoduše v něm přežívají jeho zděděné vlohy, povolání bojového psa. Díky dlouhému období, kdy byli stafordi společníky člověka, jsou přirozeně tyto vlohy potlačené. Může se vám však také stát, že právě váš staford patří mezi ty, u nichž se toto dědictví projevuje, a kteří zhruba od stáří 18 měsíců reagují rvavě na jiné psy, bez ohledu na stáří a pohlaví "protivníka". Nemusí to neodvratně být váš případ, může se to však stát! Také se stává, že je váš amstaf sice vzorně vychovaný, ale napadne-li jej jiný pes, rázem se změní v zuřivého zápasníka. Nemůže za to. Není to ještě tak dávno, kdy byl skutečným psím zápasníkem! K vašim povinnostem, které byste skutečně měli brát velmi vážně, patří umírňovat jej!
I náš současný pes má vrozeny úkoly, které mu člověk od pradávna určoval, které však ovšem často zeslábly, když se ze psa stával rodinný mazlíček. Proto je např. ještě dnes obtížné pustit chrty z vodítka. Své původní povolání, tj. štvaní zvěře, mají ještě v krvi. Výchova však může všechno změnit. Známe-li původní určení psího plemene a s ním spojené potřebné vlastnosti, můžeme porozumět chování psů a účinně je ovlivňovat.
Druhým zakladatelem plemene byl teriér, mínění na původ tohoto plemene se však rozcházejí. Všeobecně se má za to, že k buldokovi byl přikřížen bílý anglický teriér. Protože však člověk chtěl vyšlechtit "bojovného" psa, vhodného pro čím dál tím oblíbenější psí zápasy, bylo snad ke křížení použito nějaké rvavější plemeno teriéra, možná foxteriér. Anglický bílý teriér totiž není považován za nijak zvlášť statečné plemeno.
Spojením vlastností buldoka a teriéra vzniklo plemeno sjednocující sílu, odvahu a zarputilost buldoka s útočností, rychlostí a ostrostí teriéra. Spojilo energii a mohutnost buldoka, bylo však obratnější a hbitější. Tento kříženec se výtečně osvědčil při psích zápasech. Díky mnohaletému výběru v aréně získalo nové bojové plemeno, ze kterého byli k chovu vybíráni vždy jen vítězi, velmi rychle pověst výtečných bojovníků.
Jeho tvrdohlavost však při výcviku nelze vždy snadno překonat. To ovšem vůbec neznamená, že jej nelze řádně vychovat. I když pitbul patřil k srdnatým bojovníkům s jinými psy, byl zároveň velmi dobrým a věrným přítelem člověka. Ten ostatně musel během zápasů stále znovu a znovu holýma rukama od sebe oddělovat rvoucí se psy. Pokud byli tito psi útoční vůči člověku, byli bez výjimky vylučováni z chovu. Tak se stalo, že právě tento bojovný a rvavý pes je velkým přítelem člověka. Standard amstafa vyžaduje klidného, vyrovnaného psa, který se pro výcvik hodí lépe, než jiní teriéři.
Anatomicky by měl také být někde uprostřed mezi buldokem a teriérem. Z teriéra měl zdědit silný, krátký hřbet, rovné nohy a úzké boky. Zdědil jeho dobře vyvinuté záprstní kosti, dokonalý skus a značnou obratnost. Po buldokovi získal tvar uší, mohutnou a širokou hruď, silnou lebku a čelisti a značně vyvinuté svalstvo.
Tak by ovšem měl vypadat v ideálním případě. Ve skutečnosti ale toto plemeno stále ještě bojuje se zápornými znaky obou plemen výchozích, jindy psi příliš připomínají jedno z obou výchozích plemen. Tak je zde buldočí typ o hmotnosti až 45 kg s vybočenými lokty, předkusem, rozkročenýma nohama a mohutně stavěným tělem. Jeho pravým opakem je typ teriéra, těžký v průměru jen 25 kg. Má dlouhou úzkou mordu, vztyčené uši a slabší kostru. I jeho hruď je slabá a příliš úzká.
K úspěšnému výcviku patří uposlechnutí rozkazů Ke mně!, Sedni!, Lehni!, Zůstaň!, K noze! a Volno!. Mnohem důležitější ale je výchova psa, aby se přizpůsobil svému okolí a náležitě reagoval.
Přirovnání štěněte k nepopsanému listu papíru je naprosto příhodné. Na Vás totiž záleží, napíšete-li tam správný text. Chování dospělého psa závisí hlavně na jeho výchově a socializaci v době, kdy byl štěnětem. Štěně a mladý pes musejí být ve stálém kontaktu s přátelsky se chovajícími psy různých plemen a různého stáří. V ideálním případě byste měli se štěnětem navštěvovat skupinu hrajících si štěňat, s jakými se setkáte například u sportovních svazů a kynologických cvičišť. Nesmíte přitom být příliš citliví. Je to úplně normální, že psíci jsou navzájem často velmi hrubí. Můžete se též setkat s jevem, že si dospělý pes vynucuje na vašem štěněti respekt vrčením a chňapáním. Aby byl výcvik staforda správný, musíme jej seznámit se světem, v němž bude žít. Berte sebou např. štěně po očkování na nákup, jezděte s ním autobusem, vlakem a autem, uvádějte je do nejrůznějších situací. Choďte s ním do městského centra a do míst, kde je hodně lidí. Zvykněte je na kočky, koně, ovce, kozy, prostě na všechno, s čím se bude později setkávat. Naučte je také opatrně a ohleduplně jednat s dětmi.
Když si pořizujete staforda, asi bystě měli před očima neustále mít papír, na kterém je velkými písmeny napsáno slovo, klíč k úspěšné výchově psa: důslednost!
Průmyslově vyráběné krmivo obsahuje všechny živiny, které pes potřebuje ve správném složení. Jeho předností je, že lze rychle připravit, je na cestách jednoduše praktičtější než doma připravené jídlo. Nevýhodou je, že někteří psi je žerou neradi, a že mnozí odborníci na výživu se právem obávají, že výživa trvanlivým, už ne čerstvým krmivem je oproti přírodním potravinám méně hodnotná.
Rozumným kompromisem je kombinování tohoto hotového krmiva s potravou, kterou doma sami připravíme. Poměr mezi stravou bohatou na bílkoviny a množstvím sacharidů by měl být pro mladého a temperamentního psa zhruba 2:1, v případě klidného staršího zvířete 1:2.
Velmi důležité je rozumné krmení. Nepřekrmujte. Staford by měl dostávat raději méně než moc. Žebra se musejí na jejich kožíšku vždy zřetelně rýsovat! Ještě pár slov k otázce kostí. Snad každý si buď myslí, že pes kosti potřebuje nebo že mu škodí. Nic z toho není pravda! Nadměrné (!) krmení velkými telecími či hovězími kostmi psu v žádném případě neuškodí, ale není to nutné. Při zdravém krmení nejsou kosti nezbytné. Pochopitelně zpevňují skus psa a působí při čištění jeho chrupu. Psa můžeme mimoto takovou kostí zabavit na několik hodin, když jej někdy musíme nechat doma samotného. Musíme jen dbát na to, aby kosti byly tak velké, že pes nemůže ani kousek z nich polknout. To by mohlo způsobit poranění nebo dokonce propíchnutí střev. Měli byste také prohlížet výkaly svého psa. Jsou-li příliš světlé nebo dokonce bílé, pak krmíte kostmi příliš. Pes v tom případě vypuzuje typické bílé výkaly z přemíry kostí v potravě a to může způsobit i ucpání střeva. Nemůžete-li psa z jakýchkoli důvodů krmit kostmi, dávejte mu častěji buvolí kůži nebo hovězí paznehty. Také kůže z oslího hřbetu a prasečí uši mohou pomoci, aby se psu upravil a zesílil skus.
Ještě zásadní poznámka ke krmení masem! Syrové vepřové maso může vést u psa k smrtelným virózám. Když je uvaříme, nebezpečné není. Vařené maso nemůže nikdy škodit.
Dítě se pak bezpodmínečně musí naučit plně respektovat místo kde pes spí a odpočívá a kde nesmí být rušen. Musíme chlapci či děvčátku také vysvětlit, že nesmí psa rušit nikdy když žere, a že tu psi nejsou proto, aby je děti škádlily nebo dokonce komandovaly. Zvlášť děti určitého věku k tomu mají výrazné sklony.
Když se pes stane členem rodiny už ne jako štěně a paní čeká potomstvo, doporučuje se už v období, kdy končí její těhotenství a dítě se v porodnici narodí přinést domů použitou plenu a tak psa s miminkem předem seznámit. Psi tak prostřednictvím čichu navážou s dítětem první kontakt. Když se paní s dítětem vrátí domů nechá psovi opět očichat použitou plenku a představí mu dítě například slovy "Tak, co to tady máme? To je naše miminko". Není vůbec důležité, co říkáte, důležitý je tón. Když psovi mimoto dovolíte, aby si děťátko pozorně očichal, měl by pochopit, že novorozenec od této chvíle patří do rodiny. Snad ale neuděláte tu dost běžnou chybu a nebudete svého psa kvůli dítěti zanedbávat. Psi mají velice jemný cit na změny ve vašem chování. Měli byste jej naopak vychovávat s miminkem, nechávat jej v místnosti, když dítě krmíte atd. Právě v té choulostivé době by se nemělo vynořit nemilé téma "žárlivost".
Další problém se psy obecně a se stafordy zvláště spočívá v tom, že neuznávají dorůstající dítě za nadřazeného člena smečky. Také pes uznává miminka a malé děti jako mláďata a jedná s nimi jako se štěňaty. Jak dítě roste, ztrácí pro psa kouzlo mláděte a pes je většinou odmítá považovat za nadřazeného tvora. Velice často se tento problém vynoří v době, kdy je dítě v pubertě. Předejděte tomu včas a dejte psu od začátku jasně najevo, že ve smečce zaujímá poslední místo on. Nejde o žádnou ukrutnost nebo utiskování. Psi dovedou ocenit jistotu v přísné hierarchii. Pokouší-li se pes zaujmout místo uprostřed mezi ostatními členy rodiny a dítětem, nesmíte mu to dovolit, musíte jednat. Nejlépe naučíte psa, kde je jeho místo, učíte-li jej zároveň s dítětem. Pod vedením dospělých se společně učí oba - dítě i pes.
A koupi staforda byste měli dvojnásobně zvážit! Není to žádný jednoduchý pes. Patří k plemeni, které se muselo vždy a v každé situaci - a často i dnes - samostatně rozhodovat, a to mnohdy i proti vůli člověka. Tato schopnost byla pro dávné bojové psy životně důležitá a staford si ji ve značné míře zachoval.
Vychovat staforda není právě jednoduché. Nikdy nebyl chován pro těsnou spolupráci s člověkem, musel vždy jednat nezávisle. To ovšem vůbec neznamená, že jej nelze vychovat! Je to zcela možné, na svého majitele má ovšem jiné nároky než většina psích plemen. Je třeba, aby jeho majitel byl neobyčejně důsledný, trpělivý a vnímavý.
V situaci kdy např. německý ovčák velkoryse přehlíží nedůslednost svého pána, staford ji obratně využije ve svůj prospěch. Navíc jsou stafordi neuvěřitelně tvrdohlaví, ještě více než pověstný tvrdohlavý osel! Jeho majitel proto musí být opravdu neústupný, musí mít dostatek nápadů a také dostatek humoru. Stafordi totiž zásadně odmítají slepou poslušnost a svého majitele - s oblibou před velkým publikem - někdy záměrně neposlouchají.
Mnohé z metod, které se osvědčili při výchově jiných plemen, jsou v případě staforda v nejlepším případě nepoužitelné nebo dokonce vedou k tomu, že pes každou spolupráci odmítá. Příliš silný tlak vyvolává neodvratný protitlak. A když se pes jednou rozhodne stát tvrdohlavě na svém, není už téměř možné přesvědčit jej o opaku. Odradí-li vás pomyšlení na špinavé psí šlápoty na čistém obleku nebo studený psí nos či jazyk v obličeji, pak staford překypující nepřekonatelným temperamentem určitě není vaším správným společníkem!
Zvláště důležité však je, aby majitel staforda v něm neočekával nějakou "čtyřnohou zbraň", aby se sebevědomě nedomníval, že má "nebezpečného" psa. Proto vám musí být jasno, že staford zásadně každého přivítá. Základní postoj tohoto plemene k člověku je: "Ahoj, rád tě vidím, vítám tě!". Staford není typickým hlídacím psem. Dokonce prý v Americe existují takoví chovatelé stafordů, kteří chovají dobrmany, aby jim nikdo jejich staforda neukradl!
Stejně jak staford vřele miluje svého člověka, tak prudce často nesnáší jiné psy nebo ostatní zvířata. Přesto to však není opravdu "zlý" pes! Jednoduše v něm přežívají jeho zděděné vlohy, povolání bojového psa. Díky dlouhému období, kdy byli stafordi společníky člověka, jsou přirozeně tyto vlohy potlačené. Může se vám však také stát, že právě váš staford patří mezi ty, u nichž se toto dědictví projevuje, a kteří zhruba od stáří 18 měsíců reagují rvavě na jiné psy, bez ohledu na stáří a pohlaví "protivníka". Nemusí to neodvratně být váš případ, může se to však stát! Také se stává, že je váš amstaf sice vzorně vychovaný, ale napadne-li jej jiný pes, rázem se změní v zuřivého zápasníka. Nemůže za to. Není to ještě tak dávno, kdy byl skutečným psím zápasníkem! K vašim povinnostem, které byste skutečně měli brát velmi vážně, patří umírňovat jej!
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den chtěla bych se zeptat,máme doma amstaffa 8měsíců,poprvé včera vyletěl po mém synovci,nekousnul ho,ale štípnul ho do ruky ,synovcovi jsou 3roky,stál u něj s pytlíkem brambůrek,dával mu a pak už ne a náš pejsek najednou po něm vyletěl,mysleli jsme si ,že je to kvůli brambůrkům,ale když si ho chtěl pohladit ,tak se opakovala stejná reakce,vůbec netuším co se mohlo stát a jsem z toho dost špatná,od malička s ním chodíme mezi děti ,mezi pejsky aby byl naučenej,nikdy po dítěti ani po nikom jiném nevystartoval,ale musím říct že synovec se ho hrozně moc bojí,je možné ,že to náš pejsek vycítil a proto po něm vystartoval a poprvé ho i štípnul do ruky?Po druhé už jsme byli opatrnější a nedovolili jsme mu cokoliv udělat a nebo je to jako u lidí,že nám prostě někdo sedne a někdo ne?Já sama mám 5letého syna a s pejskem se sbožňují,ale od včerejška už se bojím aby to neudělal i jednou na našeho syna,či na jiné dítě,mohl byste mi někdo prosím poradit?Děkuji.
Tara
(Liba, 5. 11. 2010 13:14)Zdravím všechny začátečníky. Mám zkušenosti s vlčákem, ale poprvé od štěněte mám Stafordku.Než jsem na vše přišla a musela jsem se učit i já a to hodně.Přesvědčila mě opravdu, má 18 měs. Nedala jsem na ty hloupé názory, musí se striktně a s láskou dodržovat poslušnost. Denně mi dokazuje, že to nebylo vůbec marné, věřím, že to bude čím dál lepší. fakt úžasné, já se zároveň učím od ní. Hlavně mít čas, jinak o tom ani neuvažujte. Držím palce a jen odvahu.
Prístup
(Milan, 20. 8. 2010 2:15)
Až do nedávna som si myslel že mám Stafbula, ale po dalších šetreniach som prišiel na to, že je to Amstaff. Pred tým ako som si ho zobral som sa dočítaval samé pozitívne veci a tejto rase, no od kedy ho mám, tak všade čítam velké upozornenia...Myslím si že ho zvládnem, ale niekedy mám pochybnosti. je buď zaspatý, alebo veľmi aktívny a naozaj počúva iba kedy sa jemu chce... ani raz som ho silno neudrel no najviac ho upozorňujem na hrýzenie ruky tlapnutím po papuli. neviem či je to správne. A keď ho niekedy volám tak sa zatne a neviem ako ho mám privolať...popri tom ak ide niekto cudzí okolo hned ide za ním... má zo mna strach? alebo je to jeho tvrdohlavosť?alebo... ? čomu sa mám vyvarovať pri výcviku a výchove? mám dve deti :) a v prvom rade chcem aby spolu vychádzali oni.. ale aby ma bral ako svojho jediného pána...
Ďakujem
AMstaf
(Marta, 16. 7. 2014 7:28)